Rozhovor o zákulisí mistrovství světa v basketbale žen do 19 let
Letošní léto přineslo našemu trenérovi mužského A-týmu Jakubovi Uhreckému mimořádnou zkušenost. V roli týmového atašé se zúčastnil Mistrovství světa žen U19, které se konalo v Brně a stal se součástí realizačního týmu francouzské národní reprezentace. Jak se k této příležitosti dostal, co obnáší práce atašé a co si z turnaje odnesl do své trenérské praxe? O tom jsme si s ním povídali v následujícím rozhovoru.
Trenére, jak jste se k této příležitosti dostal?
V podstatě náhodou. Mám s touto rolí zkušenosti, protože jsem ji zastával už v minulosti na několika šampionátech – a to i z druhé strany, když jsem působil jako vedoucí družstva u českého národního týmu mužů U18. Vím, jak obohacující to pro trenéra může být. Když jsem zaregistroval, že MS míří do Brna, napadlo mě, že by bylo fajn zúčastnit se znovu. Zmínil jsem se kamarádce a když těsně před šampionátem vypadli někteří lidé, oslovili mě. Neváhal jsem a hned hlásil dovolenou.
Co přesně obnáší práce týmového atašé?
Je to svým způsobem jednoduché, ale náročné. Atašé je spojka mezi sportovní delegací, místními organizátory a často i FIBA. Veškerá komunikace probíhá přes vás – denní programy, doprava, jídlo, praní, tréninky, zápasy, video-přípravy. Zkrátka se po dobu šampionátu stanete součástí týmu.
Jaké bylo fungovat “na druhé straně” a spolupracovat s Francouzi?
Můj cíl byl jasný: koukat se trenérům pod ruce. Každá kultura vede tým jinak – jinak Ukrajinci, Rusové, Japonci, Češi i Francouzi – ale vždy profesionálně. V průběhu čtrnácti dnů se k lidem zákonitě připoutáte a začnete to žít s nimi. Nejvíc mě zaujala jejich profesionalita, vřelost a skvělý time management. Když končí trénink, mají ještě minutu, jsou v plné koncentraci na trénink, a přesto přesně včas všichni skončí a odcházejí. Fungují doslova jako hodinky.
Jaká byla atmosféra mistrovství světa?
Výborná. I když plné haly bývají hlavně na domácí tým, atmosféra byla skvělá. V hotelu měli hráčky Players zónu, kde se týmy potkávaly. Cítíte vzájemný respekt i přátelskost, i když mezi soupeři občas zavládne napětí. Jsou to emoce. Pro mě byly nezapomenutelné chvíle, kdy mě trenéři po zápase brali do šatny, děkovali mi a hráčky mě brali jako jednoho ze svých trenérů. Ty momenty jsou k nezaplacení
Co vám tato zkušenost dala do trenérské práce u našeho klubu?
Hodně mě inspirovalo, jak trenéři pracují s týmem i individuálně – jak skládají tréninky, připravují gameplan, rozdělují role ve štábu, jaký mají vztah s hráčkami. Francouzská federace navíc vsadila na trenéry z klubů nejvyšší soutěže, aby přinesli každodenní praxi vrcholového basketbalu. Vidět, jak se mládežnické hráčky adaptují na profesionální přístup, bylo velmi poučné.
Sledoval jste i herní trendy?
Ano, viděl jsem spoustu zápasů a střet různých stylů. Zápasy dvou evropských týmů nepřinesou moc nového, ale Asie? Japonky – malé, extrémně rychlé, skvělé střelkyně. Korejky se zónovými presy. Američanky a Kanaďanky se svým klasickým, jednoduchým, ale účinným basketbalem. Velké evropské týmy zase sází na taktiku. Bylo inspirující sledovat, jak se přizpůsobují svým fyzickým dispozicím a jak odlišná je trendovost ženského basketbalu od mužského.
Nejsilnější moment celého turnaje?
Jednoznačně čtvrtfinále proti USA. Mělo to být finále – světová jednička proti dvojce. Po nešťastné prohře s Austrálií jsme museli na USA už ve čtvrtfinále. Nikdo nevěřil, že je můžeme porazit. S trenéry jsme večer před zápasem dlouho debatovali a část mých postřehů zapracovali do přípravy. Říkal jsem holkám: “Maybe we are an underdogs, but even underdogs can bite.” Ten zápas byl neuvěřitelný – nikdo jiný neudržel USA pod 65 body. I když jsme o dva koše prohráli, respekt ostatních týmů i samotných Američanek byl obrovský. A pak páté místo, radost a oslavy v šatně a více než minutový potlesk a skandování mého jména – to se nedá zapomenout.
Co byste vzkázal našim fanouškům do nové sezóny?
Ať se basketem baví alespoň tak jako já. Je to krásný sport a je třeba si ho užívat, podporovat a rozvíjet. Ať našemu klubu zachovají přízeň, ať se výsledkově daří, nebo ne. Všichni to děláme z lásky k basketbalu – pojďme společně budovat komunitu pro další generace. Už se nemůžu dočkat, až se zase potkáme v halách.
